
Románovou vizi budoucnosti, konkrétně roku 2068, poutavě popisuje oblíbený spisovatel Vlastimil Vondruška v knize Neviditelní. Čtenářům je známý zejména díky historickým románům, ságám i detektivkám. Už několik let patří k nejčtenějším českým autorům.
Proč jste opustil historická témata?
„Čím víc se zamýšlím nad literaturou, tím víc se mi zdá, že nejsou témata historická, současná a budoucí, protože my, lidé, jsme stále stejní a prožíváme vlastně totéž, jen v jiných kulisách. V průběhu staletí musíme samozřejmě řešit odlišné problémy, bojovat s jinými nepřáteli, trápit se s různými vládci a smát se jiným žertům, ale všichni, a to bez výjimky, musíme také prožívat své dětství, učit se, hledat první lásky, zápasit o místo na slunci, budovat domov, ale také přijmout fakt stáří a postupného odchodu z tohoto světa. To nemůže změnit žádná ideologie či vyhláška. A pokud vycházím z tohoto koloběhu našeho pozemského bytí, pak může současného čtenáře oslovit jak román ze středověku, tak i z roku 2068.“
Dobře, to ale hovoříme o ději a zápletkách, jenže mezi historickou detektivkou a sci-fi románem je žánrový rozdíl.
„To máte pravdu, protože každý žánr má mít své zákonitosti, které jen tak mimochodem dneska taky už moc neplatí. V detektivkách se často místo odhalení zločinu řeší problém genderu či lidských práv zločince apod. I sci-fi žánr má ve své čisté podobě určité hranice. V překladu tohle označení znamená vědecko-fantastický příběh. Nabízí se v něm svět techniky, kterou dneska nemáme, objevují se tam mimozemské bytosti a inteligentní roboti, létá se vesmírem či skrze časové smyčky. Jenže ne každý román z budoucnosti, zvláště té blízké, má tyhle atributy. Dá se třeba o francouzském románu Podvolení říci, že to je sci-fi? A totéž platí o mém románu Neviditelní. Je o současnosti, jen jsem domyslel, jak by společnost žila, pokud by zvítězily ideologie Green Dealu, nekonečného množství pohlaví a stále zesilující kontroly myšlení lidí. Někdy se tomuto žánru říká dystopie.
Dá se vůbec něco takového predikovat? A kde jste bral inspiraci?
„Vracím se na začátek našeho rozhovoru. My lidé jsme stále stejní, mění se jen kulisy. A to, jaké kulisy se pro naše děti připravují, na to není třeba inspirace, stačí se podívat do médií, poslechnout si pár aktivistů a zamyslet se nad proslovy politiků. I když bych si samozřejmě raději vymýšlel bájný svět v duchu Utopie Thomase Mora, musím pracovat s tvrdou realitou ve stylu George Orwella. Pokud varujete v sci-fi románu, že mohou přijít marťani a zničit nás, čtenáři to rozhodně nebudou brát vážně. Je ale smutné, že většina nebere vážně ani díla, která varují před ztrátou svobody a reálného lidství. Bývaly časy, kdy umělecká tvorba inspirovala k boji s tyranií, a lidé šli ve jménu myšlenky na barikády. Věřím, že dějiny se opakují, protože údělem lidí je být lidmi a nikoli amorfními bytostmi bez práva na vlastní názor a způsob života.“
Vlastimil Vondruška (1955)
Vystudoval historii a etnografii na FF UK a prošel vědeckou aspiranturou v ČSAV, kde kromě titulu PhDr. získal titul CSc. Pak pracoval v Národním muzeu v Praze, z té doby pochází asi 50 vědeckých studií a také první povídky. Po revoluci založil sklárnu, kde vyráběl kopie historického skla. V té době se vrátil k psaní beletrie a od roku 2007 je spisovatelem na volné noze. Dosud vydal zhruba 50 historických románů a detektivek, několik knih pro děti a spolu se svou ženou 20 populárně-naučných publikací o historii. Podle statistik Národní knihovny je v posledních letech v českých knihovnách nejčtenějším českým autorem, prodal více než 1,6 milionů tištěných knih a přes 50 tisíc audioknih, několik titulů vyšlo v zahraničí. Získal řadu literárních ocenění (např. cenu IBBY, UČS, čestné ocenění Menzy, ceny čtenářů nakladatelství MOBA). Jeho román Husitská epopej získal v roce 2015 titul Bestseller roku. Vystupuje v knihovnách, stejně jako ve svém divadelním představení Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron. Věnuje se rovněž publicistice, za což obdržel Krameriovu cenu udělovanou Asociací nezávislých médií. V roce 2017 převzal státní vyznamenání za literaturu z rukou prezidenta Miloše Zemana.
Neviditelní, Vlastimil Vondruška
Ukázka
„Jak mohou být lidé tak hloupí?“ divila se Klaudie, když nesla na stůl studenou mísu se sýrem, sójovou paštikou a celozrnným chlebem. V misce byl zbytek másla. Tohle jídlo byla pozdní snídaně a současně brzký oběd. Na poledne se všichni čtyři chystali odejít do sklepa. „Pochodují přes most jako ovce, jen aby dostali číslo a mohli zase bekat ve stádu, jak si to budou páni přát,“ zlobila se Klaudie.
„To máš těžké,“ shovívavě jí oponovala matka. „Číslo na ruce děsí mnohé méně než střepina granátu v hlavě nebo smrt hladem. Navíc kde bereš jistotu, že všichni chtějí svobodu? Spousta bytostí ve městě ani netuší, co to je. Zvykli si, že něco dostanou a něco ne, něco smějí a něco nesmějí, tomu rozumí, to je jejich obvyklý život. O ten jsme je teď připravili. Chápu, že se snaží dostat přes most a doufají, že se tyhle časy zase vrátí.“
„Ty ses snad pomátla?“ vyjel na ni naštvaně Tomáš. „Obhajuješ Františe a tu jeho despotickou kliku!“
„Nepomátla se,“ zastal se jí Robert. „Nemyslím ani, že by ty na druhém břehu hájila. Jen popsala realitu. Podrobit se, anebo zůstat a nejspíše zahynout. To je aktuální volba. Spousta lidí má jasno. Nechtějí zahynout. Měli bychom si vážně promluvit, co uděláme v téhle situaci my!“
Rozhlédl se po tvářích kolem stolu, ale všichni zaraženě mlčeli. Tomáš dokonce zahanbeně sklopil pohled k zemi.
Ticho prolomila Klaudie: „Pokud mohu mluvit za sebe, měla bych udělat všechno, abych ochránila naše dítě. Ptám se sama sebe, zda mám vůbec právo to malé přivést do nesvobodného světa. Ve kterém jsem mimochodem vyrostla i já a dlouho byla šťastná, než jsem přišla o víru v Řád. Neříkám, že to bylo dobře nebo špatně, prostě se to stalo. Mám dojem, že má matka kdysi řešila podobné dilema, než jsem se narodila já. Ale jako matka musím udělat vše, aby žilo.“
„Takže ty bys byla ochotná se podrobit?“ zeptal se zoufale Tomáš. Na své nové přátele si zvykl a doufal, že spolu s nimi najde novou cestu životem.
„I kdyby byla, nijak by to našemu dítěti nepomohlo,“ odmítl to příkře Robert. „Ti za řekou nám nikdy neodpustí. A ti tady také ne. Ve svých úvahách děláme však velkou chybu, přátelé. Nejsou přece jen dvě možnosti. Existuje i třetí. Prostě odejdeme z města a snad najdeme místo, kde budeme moci žít po svém.“
„Třeba u těch vesničanů v lese, o kterých jsi mi vyprávěl?“ zeptala se s náznakem skepse Klaudie. „Vrátit se do pravěku?“
„A proč ne?“ pousmál se Robert a ukázal na přehled dějin světa, který si přinesl z knihovny zemřelého profesora. „Kdysi byli lidé na téhle planetě svobodní a byli si rovni. Žili z ruky do úst, ale měli jistotu, že to, co si vypěstují a vyrobí, to jim žádná vláda nesebere. A jen tak mimochodem, když jsem je navštívil a hostili mě, tak dobré jídlo tady ve městě nemáme. Přírodní máslo, poctivý chléb z obilí a skutečné maso!“
„Jenže dokázali bychom to i my?“ zeptala se trochu pochybovačně Jiřina.
„A proč ne? Navíc bychom nemuseli používat k výrobě nástrojů jen kámen a dřevo,“ pokračoval Robert a rukou ukázal na bedny, které ležely všude kolem. „Když to celé začalo, už tehdy mě napadlo, že by odchod mohl být pro nás řešení. Tady máme nástroje, oděvy a spoustu užitečných věcí. Nevrátili bychom se do pravěku, ale byli bychom společnost velice pokročilá.“
„Taky jsem tou knihou listoval,“ upozornil pobaveně Tomáš. „Odhaduji, že bychom byli možná dokonce ve středověku.“
„Dobré, ne?“ zastala se svého muže Klaudie. Jí se ten nápad nakonec zamlouval. „Lepší středověk než Řád a čipy! Jak tam ale tohle všechno dopravíme? Říkal jsi, že ta osada byla nejméně tři dny pěší cesty daleko.“
„Do téhle osady se bohužel nedostaneme. Je na východ, tedy za řekou, a museli bychom přes Zelený most a dál po Františově území. Na naší straně jsou za městem směrem na západ také nějaká pole a skleníky a za nimi les. Pokud žili lidé v lesích za řekou, budou i tam. Dříve nebo později na nějaké narazíme. A pokud ne, tak si holt založíme vlastní malou osadu a budeme svými pány.“